... ale blbce jako by shazovali.

  Co je horší, než neudělat řidičské zkoušky?

Neudělat je ani na podruhé. Yay.

  "Zbrklá jízda," říkal. "Ne dost bezpečný odstup." No však si doničím vlastní auto, ne?

  Taky bych nemusela tím volantem točit jak blbá, kdyby mi říkal pokyny včas. Uprostřed křižovatky "Odbočte mi doleva." A pak jezdím zbrkle. No jistě, kreténe, když nemám kde zpomalit! Argh. neříkám, že jsem zrovna Schumacher, ale zas tak hrozný to být nemůže. Ne??

  Rozhodně jsme si ale pomohli od minule. "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, no to by nešlo." A ka. "Slečno Walker, zajistěte vozdilo a vystupte si z auta."

  Rozkaz. Druhá slečna vypadala, že se rozbrečí, když to nedala. Já ne, nevím, na co by mi to bylo. Z veřejnýho bulení člověk nic jiného než ponížení nedostane. (Čímž nechci naznačit že bych bulela neveřejně. Jenom že mi to nepřijde tak potupné.)

  Dneska ani nejsem po neúspěchu tak v depresi jako minule. To jsem tenkrát vytáhla mistra Boyfrienda, že chci někam zajít, protože se doma udepresím k smrti. On si představoval, že si pokecáme po dlouhé době. Já ne, poněvadž jsem nemohla mluvit. (Ale vzhledem k tomu, že mi to pomohlo u technické zkoušky, ani mě to moc nepálilo.) 

  Tak jsme teda šli do čajovny. Po dvou zkušenostech tuhle konkrétní čajovnu nemám ráda, poprvé jsem v ní byla na "Musím se ti k něčemu přiznat" moment, který se mi ani za mák nelíbil a uváděl mě do depresí další týden, podruhé tentokrát.

To jsme tak přišli a slečna že je jenom jedno volné místo a že tam nebudem sami, že už tam jsou dva kluci. Tak v pohodě, my si sednem do rohu a bude nám fajn, že jo.

Jenže ne. Dva kluci očividně neměli s vyrušováním párečku problém, takže do deset minut přišli s tím, jestli si nechcem zahrát poker. V duchu jsem se na ně zaškaredila, ale kývla jsem, protože to znělo jako větší zábava, než tam depresivně potichu sedět, protože já prostě nesnáším dělat takový ty párečkovitý věci mezi lidma.  - Boyfriend se na to tváří všelijak a zřejmě čeká, že když mě bude přesvědčovat, pomůže to. Je mi líto, hele. "Odháníš mi kamarádky!" ho vždycky okřikuju. "Víš co, tak jdi do prdele." Bylo mi řečeno posledně. Kdybysme se oba nezačli smát, asi by to působilo dramaticky a rozchodově. -

  No, tentokrát jsme se každopádně připojili k pokeru. Moc mi to nešlo, nikdy jsem Texas holdu nijak nepřišla na chuť. Prostě mi vadí, že jsou ty karty na stole a ne v mojí ruce. Kde jsou ty zlaté časy kdy jsme hráli normální poker o zlaťáky z Alibaby.

  Přidala se k nám dalších pár kluků, takže nás tam nakonec sedělo šest, přičemž já jediná holka. No, napůl. Věčně mi někdo říká, že jsem spíš kluk.

  Když jsme hráli, bylo to ještě fajn. Když jsme přestali, tak už tolik ne. Vzhledem k tomu kolik na tom prostoru momentálně bylo lidí, neměli jsme příliš na výběr a museli si vybrat skupinovou konverzaci nebo nic.

  Takže skupinová konverzace nechť to je.

  První probírali, kolik toho tak vypijou. Pak alkoholové hry. Pak holky. Pak vtipy.

  Ooow. Ušetřetě mě těchhle vytahovačných chlapských řečí, prosímvás. "Jednou jsem za večer sbalil šestnáct holek na to, že jsem američan." Jo kámo, žeru ti to. "To máš pět panáků, každý něco jinýho, a kolik hodíš kostkou, tolik sérií do sebe musíš hodit, já jednou zvládl pět..." Aaa, ten kluk mě tak děsně iritoval! "Tam bych moc nesedal, tam jedna holka..." Ne, nechci to vědět, opravdu to nechci vědět! "Holky jsou hrozně blbé." Přidal tomu perlu na konec. "Jako, nic proti -" uvědomil si, že tam sedím. "Ale fakt." Hodila jsem na něj Nejironičtější úsměv historii. Pokud se nechají sbalit tebou, tak teda jsou. Chtěla jsem prohlásit, ale jsem nekonfliktní člověk.

  "Co za lidi člověk nenajde v čajce, huh?" prohodil Boyfriend na cestě ven. "To byl takový KRETÉN!" hlásila jsem přesvědčeně a doufala, že to k němu telepaticky dolehlo. Aspoň, že se mi dostalo souhlasu.

A do té čajovny už nejdu. Do třetice všeho zlého. A to už opravdu zažít nehodlám.

Učený z nebe nespadl, ...