Walian | Break that wall of mine. Please?

Tak jsem dneska oficiálně zjistila, jaký je naprostý základ mého problému v komunikaci s lidmi.

Posledních pár týdnů jsem se o sobě dozvídala zajímavé věci - že se furt tvářím, že chci někoho zabít, že když už se pro něco nadchnu, tak to vypadá falešně, že se mě lidi bojí (a to mi ale vysvětlete proč) a že se tvářím jako kakabus (kdo vymyslel tohle slovo, to by mě taky zajímalo :D).

  Dneska jsem šla s kámoškou (nově věřící) do kostela, ne s tím, že bych uvěřila, ale s tím, že ať to odsoudím nebo ne, měla bych o tom nejdřív něco vědět (můj nově dospělácký přístup!) a přesto, že několik lidí co tam chodí znám, jsem si uvědomila, že mám pochyby v podstatě o všem, co ten kněz říká.

  A ono to nebylo tím, že by to bylo absurdní, z logického hlediska ani není, poslouchala jsem o víře v poslední době hodně, a nepřipadá mi to nějak nereálné.

  A pak jsem si vzpomněla, jak jsem potkala právě jednoho z lidí, co tam chodí. Bylo to na promítání filmů, zmíněný je hrozně milý chlápek, je mu okolo pětatřiceti.

Tenkrát jsme s kámoškama seděly u stolu, on přišel a začal si s náma hrozně mile povídat. Kámošky se hned chytly, začaly se s ním bavit, akorát já se držela hrozně stranou a probíhalo mi hlavou proč se s náma proboha baví, proč to dělá tak mile, a jestli není nebezpečný úchyl.

A přesně tady jsme se k tomu vnitřnímu problému dostali.

  Já se hrozně bojím a absolutně nevěřím lidem. V čemkoliv, co dělají, vidím podraz, snahu o zisk, snahu někomu ublížit, udělat cokoliv.

Otázka je, jak z toho ven?

Co jsem se začala více stýkat s křesťanskou skupinou YL, do které právě výše zmíněný chlápek patří, moje důvěra v lidi stoupla. Trvalo to asi půl roku, ale když jsme po tom půl roce jeli s nimi na víkend na chatu na filmovou noc, byla jsem naprosto bez obav a tu pomyslnou zeď kolem sebe spustila o něco dolů.

A nevyplatilo se mi to.

Což způsobilo, že moji dlouhobě a pečlivě plánovanou demolici ve vteřině zničil bagr, který přitáh další zeď.

Ale já se ji pořád pokoušela zbořit, uvědomila jsem si, že ji nemůžu odstranit každému, ale cihlu po cihle by to šlo.

Po dalších několika měsících, kdy jsem se v kruhu YL zase cítila bezpečně, jsem zkusila zeď popustit i ne zbytek světa.

A zase to nedopadlo zrovna ideálně.

Jak si potom člověk má vytvořit důvěru v lidi, když oni mu ji neustále berou!

Ano, mí milí, já se většinu času zřejmě tvářím, jako že chci někoho zabít, ale to je tím, že sotva jsem si začala uvědomovat, jak lidi dokážou být zlí, nasadila jsem neprůstřelnou masku, protože jsem si říkala, že kdybych měla přívětivý výraz nebo se snad usmívala, vypadala bych zranitelně a lidi by na mě něco zkusili. (Což se mi pár let zpátky stalo a věřte mi, dvanáctiletou holku sakra vyděsí, když si jde sednout k řece, projde kolem ní nějaký starší chlap, ona mu mile uhne z cesty, jednou se v takové situaci usměje, protože má zrovna dobrou náladu, a chlap na ni pak vybafne něco ve stylu "Nechceš se pomazlit, kočičko?" - Je mi osmnáct a od té doby jsem u té řeky sama nebyla.)

Takže to je konečná otázka: Jak se přestat bát lidí, a jak nestavět zeď pokaždé, když se zlomí důvěra?