Walian | The worst friday ever. I mean it.

Tak dnešek je už ale naprosto a oficiálně na hovno NIC!

Od středy mě bolí v krku. Bolí mě v krku velmi nepříjemně. Včera jsem kupříkladu měla pocit, že mi někdo do těla zasadil asi dvě miliardy petard a pokaždé když polknu, jedna mi v krku bouchne.

Dneska velká změna, když polknu/zakašlu/zívnu/promluvím tak se mi vevnitř krku sevře tak třicet dýk.

Ani jedno bych nikomu nepřála. Ale kdyby to bylo za dnešek všechno, bylo by to fajn.

Normálně míváme školu na devět, jenže dneska se třídní rozhodla, že si napíšeme slohovku, tudíž si přijdeme na osm! Protože nám to přece vůbec nevadí, prodlužovat si týden o hodinu školy!

  Už dva týdny jsme ji taky přemlouvali, aby nám řekla téma. No ne. Prostě se ho dozvíme až dneska.

Tak fajn, přišli jsme teda na osm, (já ještě ve čtvrtek večer doufala, že mě ten krk bolet přestane - ach, ta naivita.) a učitelka nám oznámí, že nad tématy HLUBOCE přemýšlela, a nakonec došla ke třem: Moje cesta do Turecka (bylo nás tam s školním projektem asi sedm), Moje cesta do Itálie (čímž mi kompletně blokla jedno téma, protože tam bylo jiných sedm lidí ze třídy) a Nejhorší den v mým životě.

Řeknu vám, tak si nad tím musela fakt zavařit mozek, protože to jsou TAK originální nápady, až to bolí.

Ale fajn, první hodina, napsala jsem svoji cestu do Turecka nanečisto. Stránka a půl textu. Ruka bolí.

Druhá hodina - dlouho očekávaná čtvrtletka z matiky!

Naše oblíbená matikářka nám ještě na začátku oznámí, že nás má i další hodinu. Paráda, nic jsem si nemohla přát víc. Tu babu totiž upřímně miluju.

"Šest jednoduchých příkladů" prý. Tak jsem se podívala na zadání a půlku vynechala. Vidím to tak na čtyři. Hmm.

Po čtvrtletce jsem se tedy odebrala dolů do patra, lehla na lavici a doufala, že umřu. Zjistila jsem, že mluvit nesnesitelně bolí, tak jsem mluvit prostě přestala.

Po zazvonění přijde do třídy matikářka. Já sebrala veškerou sílu, abych si stoupla na druhý a zbytečný pozdrav a pak se zhroutím zpátky na batoh.

Baba zlá si toho všimne a začne se do mě navážet. Že má toho mého znuděného obličeje dost. Že si mám laskavě vytáhnout věci do matiky a jestli se budu tvářit takhle, tak že můžu vypadnout ze třídy, protože ona se na mě teda dívat nebude.

Vytáhla jsem si věci. Upřeně a drze jsem na ni hleděla a neřekla ani slovo. Ne že bych mohla. Každopádně mě vytočila a já bych jí těch svých třicet nožů přála na druhou a v každé části jejího těla. Třeba by se pak taky tvářila prudce nadšeně. A já bych si na ni patřičně stěžovala. Jako bych měla potřebu se na ten její hnusný ksicht dívat. Pff.

A dále! Konverzace z angličtiny. Máme američana, naprosto skvělého chlápka, kterého považuju za svého náhradního tátu. Nicméně když nemůžu mluvit, nepůjde mi to v žádném jazyce. Po papírkách jsem tedy vytáhla slečnu Maniakální a přiměla ji, ať se mnou zajde do kabinetu říct mu, že je mi to líto, ale ať mě prosím v hodině nevyvolává. Daddy se mi snažil vnutit Tantum Verde, kterým mě zásoboval včera, a třídní, která s ním má kabinet se mě snažila poslat domů. Že vypadám hrozně. Tak teda děkuju. Ale já ještě potřebuju dopsat dvě slohovky.

Což jsem tedy v dalších třech hodinách udělala. Ruka mi umírala a esejové téma Česko-německé vztahy do roku 1945 taky není nic ideálního, ale přežili jsme. A jdeme pryč!

Cestou ze školy jsem ještě musela vrátit knížky do knihovny, což za mě vyřizovala slečna Maniakální a já jsem jí neskonale vděčná, že celý den držela se mnou, i když jsem nemohla říct ani slovo. Zkoušela jsem na ni pantomimu, což bylo vtipné, ovšem trvalo deset minut než pochytila jedno slovo, což komunikaci trochu komplikovalo.

 A pak jsem ještě musela na Magistrát, zaplatit nějaké poplatky za nepovedený řidičák. Ale co to, Magistrát má v pátky do jedenácti! Aby se neupracovali. Chudáčci.

Večer jsem měla jít s partou do hospody. Teď už tam sedí. "Hospoda v sedm" se řeklo. Samozřejmě, že sedím tady a stále nemůžu mluvit.

Zítra má kamarád oslavu osmnáctin. Kde budu já? Sedět tady a nebudu moct mluvit. Hned je mi hej.

A k tomu mi teď napsala moje úžasná kamarádka z Ameriky, slečna Hermanita, že přijede do Česka na ski camp! Úžasné! Dokonalé! kdybych na ten ski camp jela taky!

  Je mi smutně.