Utápění v louži sebedestrukce.

Mám depresi.

Dobře, nemám to čemu se klinicky říká deprese, stavy úzkosti a dvoutýdenní potřebu nejíst, mám to, co u mě znamená mít depresi. Čumet apaticky do prázdna, zapnout tři solitairy naráz a ani jeden nedohrát, neobtěžovat se otvírat pusu a mluvit, protože to považuju za zatraceně zbytečné a nebýt schopná udělat naprosto cokoliv, co udělat mám.

A víte co? Nelíbí se mi to!

A víte co ještě? Jakmile ztratím jeden důvod, proč ji mít, objeví se další.

Začalo to někdy ve středu.

Bod číslo jedna: Slečna Maniak je už dva týdny dost solidně mimo, plete ji hlavu jeden kluk a ona to dost nepříjemně snáší. Vlastně to nesnáší. A k tomu nemůže spát, bolí jí hlava, a já jí chci prostě hrozně pomoct a nemůžu! Je to příšerný pocit, vidět ji vedle sebe zhroucenou a nemoct nic dělat.

Bod číslo dvě: Nedávno jsem si konečně vybrala výšku, angličtinu se zaměřením na tlumočení a překlad. O víkenedu mi dal bratr knížku, že by potřeboval přeložit první kapitolu, protože na to nemá čas a potřebuje to hodit na stránky. Ukázala jsem se jako dost neschopná. Sbohem, vysoká školo.

Bod číslo tři: V pátek jsem měla třetí zkoušky na řidičák, ve středu zkušební jzdy, které mi vůbec nešly a navíc jsem se dozvěděla, že při dalším pokusu platím o čtyři stovky víc. Jo, protože já jsem zatraceně boháč.

Bod číslo čtyři: Boyfriend přišel s tím, že se jeho bratr po několika letech rozešel s holkou, zřejmě ji měl celkem rád. A nemohl to pochopit. Další člověk kterému nemůžu pomoct? No super.

Bod číslo pět: Má milá matinka mi opět ukázala, že něvěří, že dokážu samostatně něco udělat. Asi měla dojem, že nedokážu mému učiteli v autoškole říct o jeden papír, tak do té autoškoly radši volala, i když o tom vůbec nic neví a za volantem v živoítě neseděla. Díky za zvednutí sebevědomí. Fakt jo.

B.č. pět: Bylo před čtvrtkem. Čtvrtek sám o sobě je důvodem k depresi. Od osmi do čtyř ve škole, matika, fyzika, biola, všechny mé oblíbené předměty plus hrstka dalších, ve kterých se zkouší. Ne, zatraceně, nemám na to naučit se dvanáct stránek zápisu o nervové soustavě, když ten zápis ani nemám. Nejsem schopná ve čtvrtek čtyři odpoledne dělat nic jiného než na té lavici umírat.

B. č. šest: Pak byl ten čtvrtek. Přesně tak špatný, jak jsem očekávala, Maniak v depresi, já v depresi, naprosto v prdeli z toho, že ten řidičák další den neudělám a všeobecně vůbec z toho, že musím existovat. V sedmé hodině mě vytáhne puntičkářský učitel ZSV, že si mám obhajobu seminárky nachystat přes víkend, protože mu to v pondělí holka odvolala. No tak to je fakt skvělé, absolutně nevím, jak to napsat, deset minut o tom samovolně mluvit a pak odpovídat na dotazy typu "Ta seminární práce se jmenouje 'Téma: Duševní hygiena?' Ne? Tak proč tam máte to slovo téma napsané?" (Měl jich posledně celou A4. Nic vás nepotěší víc.)

Bod číslo sedm: (Je důležitý.) Ze školy jsem jela s Boyfriendem, protože měl mojí kámošce opravovat počítač a on údajně nevěděl, kde bydlí, já nechtěla být sama a radši ho chtěla sledovat, jak se rype v monitoru.

Byla jsem už úplně mimo, takže jsem se dostala do stádia nemluvení, kdy jsem na jakékoliv případné věty směřované ke mě buď odpovídala pokrčením rameny nebo vůbec. Nastoupili jsme do busu, já pohled zabodnutý někam do prázdna, napůl jsem poslouchala, jak se vybavuje se spolužačkou, nebo kdo to byl. Něco o škole, něco o profesorovi, něco o společných kamarádech... "Slyšela jsem, že ti vyšlo to Skotsko! Na dva měsíce jedeš, že? To je super!" "Jo, už je to v podstatě úplně jistý, no, přes velký prázdniny..." Odtrhla jsem oči od ničeho a upřela je na Boyfrienda. Ten se na mě nejistě usmál a pokračoval v rozhovoru.

  Abyste si nemysleli, já o tom trochu věděla, respektive mi někdy před měsícem tak nějak naprosto nedůležitě řekl, že s kámošem chtěli jet do Skotska na brigádu, že vůbec neví, jestli to vyjde, spíš ne. Já z toho už tenkrát nebyla příliš nadšená, ale tak samozřejmě jsem mu nic neříkala, protože jsem sama moc nevěděla, co si o tom myslet. No teď to vím. Nejhorší ale je, že já bych mu to přála. Vím, že kdybych tu šanci měla, taky bych chtěla jet, bylo by to super a v životě by mě nenapadlo mu říkat, aby nejel. Na druhou stranu jsem hluboko uvnitř vážně doufala, že mu to z nějakého důvodu prostě nevyjde. Protože dva měsíce! Kristepane. Dva měsíce. Co jsme spolu, nebyli jsme od sebe ani týden, a to jsme si ještě furt psali. Dva měsíce. Dva měsíce léta! Dva měsíce, kdy nebudu mít absolutně co dělat a budu se v tom utápět! (Co kecám, teď mám co dělat a utápím se v tom stejně.) Dva měsíce, kdy bude prudce společenský ke všem skotkám co potká, protože on takový prostě je. Dva měsíce.

Samozřejmě se můžu utěšovat třeba tím, že se do léta může stát cokoliv. Jako co asi, můžu se třeba v tom autě jednou zabít. To by rozhodně vyřešilo ten problém, že ho v létě neuvidím. Nebo třeba vynaleznu teleport. Jo. to by se mohlo stát. Určitě.

No.

A konečně, bod číslo osm: Myslíte, že jsem ten řidičák udělala? Neudělala. Zaplatila jsem devět stovek za to, že jsem to zvorala do tří minut.

Jdu se utopit v sebežalu.