'Miluji tě'? A není to třeba... chleba?

Jsem otřesena.

Před chvílí jsem někde na internetu narazila na nesnesitelné 'trápení' jakési osmnáctileté slečny, která padala do depresí z toho, že jí přítel po čtyřměsíčním vztahu ještě neřekl, že ji miluje.

Ehm... čtyři mesíce. V osmnácti. Haló? Jako vážně?

Naprosto mě fascinuje přístup lidem k těmhle věcem, říkat "Miluju tě" na potkání je... divný, ne?

Pro mě to vždycky bylo naprosto nejhlubší vyznání citů, co vůbec existuje. Něco, co se člověku řekne, když už není nic dalšího, co byste mohli cítit. Když jste přesvědčení, že s tím člověkem prostě chcete být. Pořád. I když to nejspíš nevyjde. Ale chcete!

Čtyři měsíce. Proboha.

Já jsem třeba s Boyfriendem taky přibližně takovou dobu, a vrchol vyznání mých citů byl, že jsem mu, rudá až za ušima, s pohledem zarputile zabodnutým do jeho krku oznámila, že ho mám hrozně ráda. Když to o chvíli později komentoval, schovala jsem obličej a doufala, že se ze mě nestane dynamit a nevybouchnu. Měla jsem totiž přibližně tak zářivě červenou barvu.

Tedy, já vždycky věděla že s vyjadřováním citů mám trochu problém, a že ostatní jsou na tom nejspíš lehce líp, ale tohle prostě... prostě... 'Miluju tě'? Opravdu?