Vypsání znuděné duše.

... protože za nemoci je i nepoužívaný blog dobrý.

Ano, jsem nemocná a nudím se.

Nudím se velmi.

Nudím se tak moc, že kdyby se nuda mohla nudit, tak se má pořád zábavněji než já.

Znáte to, jak si říkáte, že až budete mít čas, tak se podíváte na všechny filmy, které jste chtěli vidět, přečtete konečně ty knížky, které už máte pomalu vracet do knihovny, něco nakreslíte, shlídnete seriál a podobně?

A pak onemocníte. A času je fůra.

Jenže z pohledu na seznam filmů vás akorát rozbolí hlava. Po přečtení knížky a půl už rozhodně nemáte dojem, že byste chtěli začít nějakou novou. Papír s tužkou leží osaměle na stole a vy se obhajujete tím, že vám to stejně nejde. A ten seriál.. no, když, až se uzdravím, tak se zase nebudu stíhat se na to dívat... a vlastně... zombíci? Jako fakt?

Takže skončíte v téhle fázi. Máte vlastně spoustu věcí, kterou byste mohli dělat, ale místo toho přepadnete každého, kdo vám přijde pod ruku a stěžujete si, jaká je to příšerná NUDA. Asi jako já teď tady.

Vlastně když už jsem tu ten článek načla, mohla bych se vypsat ze spousty věcí. Mohla bych se vypsat z toho, jak jsem úžasná, že jsem dostala dvě dvojky z fyziky. Nebo jak jsem kamarádce pomáhala s rozchodem. Nebo že existují lidi, kteří si definici slova "girlfriend" hledají na wikipedii, a ano, v podstatě k nim patřím. Nebo jak se mi vede v autoškole... a víte co, to bych vlastně mohla.

  Totiž, uprostřed léta jsem začala dělat autoškolu. Světe div se, přibližně ke konci října jsem začala dělat jízdy.

... Zdá se vám na tom něco zvláštní? Ale neříkejte.

Každopádně, jednou mi tak přišla smska s číslem mého instruktora, že se mi do týdne ozve.

Instruktor si dal pořádně načas a samozřejmě se snažil dovolat v neděli večer, kdy já si v tanečních ničila špičky, takže to po několika pokusech musel vzdát a napsal mi zprávu, že jízdy v pondělí v pět.

Tak fajn! Byla jsem přesvědčená, že instruktor je jeden z učitelů, který nás měl na teorii, takže jsem se postavila před učebnu a očekávala, až se přiřítí velký plešatý chlápek s pupkem.

  Stojím tak deset minut, prší, no paráda. Pak se najednou přiřítí něco, je menší než já, lehce starší a hlásí to "Já jsem váš instruktor, jdeme si sednout do auta!" Cože? No ale dobře, fajn. Budiž.

  S nedůvěrou mě vlastní jsem tedy v kapse sevřela boxera a šla si za ním sednout do auta. Zde asi pět minut probíhal velmi awkward rozhovor povrchně se týkající mé školy a jeho práce, přičemž zahlásil, že píše kolegovi, že sedíme v autě, aby nás našel. Prosím?? Proč na mě proboha mají být dva?

Další šok přichází, když teda zmiňovaný kolega dorazí. Koukám, jak si na zadní sedadlo suverénně sedá kluk mojeho věku, říkám si 'Vždyť je ještě mladší, než ten první!' a přemýšlím, co mě ti dva tak mají učit, do čehož ještě chlápek číslo jedna prohlásí "Jedeme pod most, venku je hnusně!" Prosím? Kam že? Pod most?! 

Vůbec jsem si v tu chvíli nevybavila jak mi od mala vyprávěli, že pod tím mostem kousek od baráku znásiňili, zabili a zahrabali mladou holku. Ne, ne, vůbec! (Boxer mi už málem rozdrtil prsty napadrť.)

  Každopádně se do chvíle ukázalo, že "kolega" měl důvodu vypadat tak mladě - on to byl totiž kolega můj, ne jeho, tedy další student autoškoly. A pod most jsme jeli, protože pršelo a my prohlíželi auto. A dokonce jsem v tu chvíli věděla víc, než ten kluk! (Což naprosto určitě nezapříčinilo, že jsem se cestou v tramvaji učila jak blbá.)

Takže první jízda dopadla dobře, ty ostatní zatím rovněž bez újmy, ačkoliv by možná bylo lepší, kdyby neměl instruktor potřebu říkat mi "Princezno," a kdybych párkrát málem neskončila jako vnější ozdoba tramvaje, ale to se spraví! Celých šest dalších jízd, za tu dobu to vypiluju a bude ze mě Schumacher! A jestli máte dojem, že to zavání ironií, tak věřtě, že ten odur se šíří přes celý dům!

Ehm. No. Tak, to by bylo asi tak všechno.

See you later, alligator.