Jak si nerozumíme slovy i hrou.

Sedím si tak teď za počítačem a říkám si, že už bude asi čas jít spát.

A pak se podívám na hodiny.

Půl deváté!

Mám dvě hodiny života navíc. A za všechno může matika.

Takhle to zní sice docela pozitivně, ale ne. Tím, že jsem se (skoro) hodinu učila, ta jedna hodina byla jako hodiny tři, a tím pádem mám teď dojem, že je mnohem více hodin, než je.

A z matiky stejně houby umím. Píšeme zítra čtvrtletku, z přímek, rovin, bodů, kružnic, parabol a hyperbol.

Já se začala učit přímky. A o třičtvrtě hodiny později jsem se přestala učit. Byla jsem stále u přímek. A od té doby provinile koukám do obrazovky a snažím se přinutit zase se zvednout a jít se doučit něco jiného. Jenže jsem zjevně neschopná a skončím tak u své teorie "Použij vzorec, když není vzorec, udělej soustavu rovnic, když nejde soustava rovnic, dosaď za zet nulu." Doufám, že to vyjde. A jestli to tak vyjde, budu doufat, že je celý svět (a celá matika!) tak jednoduchá.

Mohla bych se ještě podělit o krátkou historku, která mě opět donutila vrátit se k učení španělštiny. To jsme tak ve čtvrtek měli ve škole spoustu akcí a v hodině španělštiny jsme měli být dva, ještě s tím, že já šla pomáhat třídní a nevěděla, kdy vypadnu. Tak jsem chtěla být vzorná studentka a šla to oznámit naší španělštinářce. Že nemá koho učit.

Došla jsem k jejímu kapinetu a ejhle, zamčeno. Tak jsem tam chvíli tak přešlapovala, přemýšlela, jak se k tomu postavit, když přišel Španěl.

(Máme na škole bilingvní španělské studium, takže tam je kolem pěti rodilých španělů, z nichž větší polovina se jmenuje José a když to náhodou není José, je to Pedro.)

Já teda narazila zrovna na Pedra. Zápasil se svými klíči do kabinetu a já po chvíli rozhodla, že nemám co ztratit.

Hrdě jsem k němu přistoupila s právě přichystanou větou a zeptala se, kde je naše učitelka.

První mi nerozuměl.

Podruhé mě opravil. (Věta ze čtyř slov, přičemž dvě z toho bylo označení profesorky a její jméno.)

Potřetí se zeptal, kdo že.

Nakonec jsme se teda domluvili a on pochopil, co chci.

A když se na toho tragéda, co před ním přešlapoval, díval, odpověděl radši česky.

Nutno říct, že je tady prvním rokem a že jeho čeština byla zřetelně lepší, než moje španělština.

Byla jsem tak zaskočená, že jsem ho vlastně zapomněla poslouchat. Zamumlala jsem "Gracias", odešla, a v polovině schodů mi došlo, že nevím, co mi řekl.

Jenom doufám, že si mě nikdy nevšiml ve španělské třídě a myslí si, že se učím jiný jazyk.

Když jsem došla domů, stáhla jsem si nějaké španělské filmy a doufám že budou lepší, než ten poslední, co jsem viděla a natáhla si do mp3ky španělskou hudbu, kterou jsem kdysi hledala dvě hodiny, pevně rozhodnutá, že se španělsky naučím interaktivně, tedy stejně, jako se mi to kdysi povedlo s angličtinou.

Jenže španělská hudba.

Když jsem ji původně hledala, snažila jsem se najít rock.

Jenže... španělé nehrají rock.

To, čemu říkají rock, je slabý popík.

Přecházela jsem od rocku k hard rocku, od hard rocku k metalu, od metalu k heavy metalu, až jsem skončila u něčeho, čemu španělé říkají Trash Metal a já tomu říkám "relativně rock, do kterého se mluví". Není to nic moc, ale nejlepší, co jsem našla.

Po cestě do školy tudíž poslouchám řeči o Revolución, zatím jsem se naučila "Morir o matar" ("Zemřít nebo zabít") a "Mira culpas de sus padres" ("Sleduje chyby svých rodičů") a nadšeně to vyprávím každému, kdo je ochoten mě poslouchat.

Ale víte co je horší, než poslouchat mě mluvit o španělštině?

Poslouchat lidi závislé na WoWku. (World of Warcraft.)

Seděli jsme tak s partou, s dovolením je budu označovat jako Jezcrew, večer v parku, byla to nuda, nuda, nuda, až se rozpoutala velmi vášnivá diskuze mezi třemi členy party.

Vásnivá diskuze o povolání v internetové hře.

Já teda Wowko chvíli hrála, asi dva týdny, než mě to přestalo bavit, takže jsem měla minimální povědomí, o čem mluví, ale už se mi stalo i že jsem je poslouchala a měla dojem, že mluví cizí řečí. Což mi tenkrát přišlo celkem vtipné - mluvili aspojením dvou jazyků, kv kterých jsem minimálně stejně dobrá, jako oni a já nechytla nejmenší význameček.

Každopádně, když to trvalo asi patnáct minut, zvedly jsme se s holkama a vypadly domů. Protože to začalo být prudce nudné a byla prudká zima.

Byla jsem ráda, že jsem se dostala z dosahu takových bláznů.

A další den jsme s Boyfriendem byli venku. "Hrálas někdy wowko?"

"Jo. Pár týdnů." Vzpomněla jsem si na včerejší diskuzi a říkala jsem si, že jsem v tom zase.

"Cos byla za povolání?"

Zmatený pohled. "Co?"

"Cos byla? Mág? Palladin?"

"Ah... Nevím?"

"Jak můžeš nevědět, cos byla?"

Jak bych to mohla nevědět. Naprosto normálně, kamaráde. Že jsem před pár lety několikrát zapla nějakou hru neznamená, že si pamatuju každý detail.

Každopádně jsme z mých rozkouskovaných vzpomínek na fialová kouzla a ohnivé šípy vyvodili, že jsem teda byla Warlock.

Tak mu říkám fajn, klidně, jak chceš. Když říkáš, že jsem byla warlock, nejspíš jsem byla warlock.

Přičemž přes Boyfriendovu tvář přeběhl temný stín a ledově mi známil, že Warlocky nesnáší.

Hezky jsem se usmívala a říkala si, že mi to projde.

"A cos byla za rasu?"

"Elf!" Říkám, hrdá sama na sebe, že si to pamatuju.

"Noční nebo Blood elf?"

No to po mě chtěl už moc. "Blood elf? Tipuju.

"Jaké bylo tvoje hlavní město?" Začala jsem se mu smát do obličeje. Hlavní město! Věděla jsem tak možná, že tam byla mapa a lesy.

"Jakou jsi měla kůži?" Vybavila jsem si svoji bojovou elfí slečnu s rudými vlasy a lidskou kůží, tak jsem mu to oznámila.

"Ty jsi byla Blood elf!" Byla jsem v další chvíli zle obviněna. "Ty jsi hrála za Hordu!" Pustil moji ruku.

A následoval výčet důvodů, proč je špatné hrát za Hordu. A proč jsem se nemohla spojit s bratrem, který tenkrát hrál, zřejmě za ten druhý tým.

Byla jsem zmatená. Byla jsem obviněna z něčeho, čemu jsem nerozuměla. A nevím, proč by se hodibt nemohl kamarádit se skřetem.

Herní světy jsou tak předpojaté!