Drahý deníčku,

Jdu se vypsat ze vztahové deprese. Protože vím, že o nic nejde, furt si budu opakovat, že to není big deal, a stejně mě to štve. Ale kamarády s tím otravovat nebudu, protože prostě ne. A tady to stejně nikdo nečte, což řeší celý problém - já se vypíšu a nikoho to nebude otravovat. Yaay.

Měla jsem dneska divadelní představení ze školy, hrajem anglické divadlo, co napsal a režíroval náš úžasný americký Daddy a jeho manželka. Dělali jsme na tom přes celej rok, s tím že v prosinci jsme měli takovou ukázku pro školu a teď máme tři konečné představení, dvě dneska a jedno zítra.

Ráno, jak dnešní tak to další, je to pro školu, odpoledne bylo pro jakékoliv hosty. Věděla jsem, že dneska ráno jdou prváci, druháci a třeťáci, tak jsem naprosto logicky předpokládala, že čtvrťáci půjdou zítra. Spolu se speciálníma španělskýma třídama. No a dneska zjistím, že čtvrťáci byli nějak opomenuti. Což mě teda vůbec nepotěšilo, protože jsem tam Boyfrienda prostě chtěla. Ten obří úsměv v publiku by dokonale chyběl.

Tak jak jsme jely do školy na oběd, po prvním představení, tak jsem ho odchytla, že by mohl přijít odpoledne. A on že jo, jasně. Tak si říkám že super, úsměv chybět nebude. A uvidí naši Beatles scénu, která je prostě skvělá a kterou jsme s kámoškou celou samy napsaly a jsme na ni patřičně hrdé. Protože ta Beatles scéna je nejlepší. A protože naše reportérská scéna nebude fungovat, když se v publiku nebude smát našim parukám. A prostě proto.

Takže jsem těsně před vystoupením nenápadně stepovala u šaten a bavila se s lidma, co to tam měli na starost, abych ho viděla přijít. Pak jsme začli, tak jsem vyšla na scénu a když jsem tak koukala do dáli na zelená pole a bílá skaliska, která tam měla být, tak jsem nenápadně propátrávala publikum očima. A ne.

Zkoušela jsem ho tam hledat i potom, když jsem měla pohledy do publika, protože jsem si říkala, že jsem ho přehlídla.

No a ne, nepřehlídla. To je dobrá zpráva, moje oči na tom zjevně ještě nejsou tak špatně.

Deprese ano.

Vůbec jsem nečekala, že mě to tak vezme. Protože on to není tak big deal. Že nepřišel, no co. Však půlku toho viděl před Vánocema. A musel by tam sám. A já tam stejně měla rodiče, tak bych se s ním potom ani nemohla moc bavit.

Ale... ale. >.<

Tak lehce jsem ho písemně obvinila, jak jsem došla domů a on že ho to mrzí. Ale byl rozhozený. A ztratil pojem o čase.

Což u něj není nějak překvapivé. Vždycky jsem věděla, že je pro normální život lehce nepoužitelný, ale prostě...

^damn.