Svět je jedna nebezpečná zona.

Mám velkou chut se vypsat, ale nejsem si jistá, z čeho konkrétně.

Tak treba. Konec školního roku - ve škole se nic nedělá, tak tam radši nechodím. Místo toho se potuluju u kamarádek a Boyfrienda, coz je ve skutečnosti pěkně riskantní, protoze můj drahý bydlí kousíček od školy a tam to je nebezpečná zona. Funny story...

Jednou tak nejdu do školy, ale k Boyfriendovi, protoze jsem nezodpovědná a radši budu hloupá, nez znuděná. Trídní tam není, takze jim  odpadá první hodina a mají na devět. Naplánuju si tedy autobusy tak, abych nejela tím, kterým bych to na těch devět stihla, ale az dalším a tudíz nepotkám zádné lidi ze trídy.

Takze si tak v pohodě jedu, nadšená, vyspaná, kdyz jsem si polehávala AZ do půl osmé, sedím si na čtyrsedačce, projízdím kolem místního stadionu, ctyri zastávky od cíle.

Koukám do knihy, kouknu z okna... A tam má milá trídní nastupuje do autobusu.

Nenápadně zanorím obličej zpátky do knihy, kdyz si ke mě sedá.

Snazím se vypadat velmi nemocně. "... Dobrý den!"

"Trochu pozdě do školy, ne?"

"Já... ehm... jedu k doktorce. Huhumuhum." Huhlám a smrkám jako o zivot, abych dokázala, jak děsně jsem nemocná.

"Aha, aha."

Oddechuju si, jak bravurně jsem to zvládla.

Proběhne lehká konverzace o knízce, kterou jsem četla do školní souteze, o támhletom a onom, prejedeme zastávku  u školy, na další uz vystupuju. Oči mám uprené do knihy, i kdyz jsem neprecetla víc, nez jeden rádek, jen demonstruju, jak zjevně si nechci povídat. Kdyz trídní...

"A k jakému doktorovi to tady jedeš?"

Zásek. Ticho. Neumím lhát, protoze to normálně nedělám. Neurčitě ukázu na obličej, na plný zarudlý nos, efektivně zakašlu a prohlásím: "No, já jedu ještě k tetě..." První co mě napadlo. Teta na té zastávce skutku bydlí, ačkoliv jsem u ní byla naposled priblizně pred pěti lety.

"Nashledanou!" Se spěchem vyrázím z autobusu, následovaná podezrívavým pohledem, jenom abych viděla, jak do autobusu nastupuje učitelka, která má s trídní kabinet.

Vskutku štastný den.

No. Tentokrát jsem se aspon pojistila a objela to celé druhou stranou, coz je priblizne o patnáct minut delší, a cikánskou čtvrt nebezpečnější, srdce jsem měla v krku, ale potkala jsem jenom jednu slečnu z druháku, se kterou jsme se solidárně ignorovaly. Prázdniny budou vysvobozením.

Ačkoliv... Všechny mé kamarádky jsou náhle nadšené, jak si našly brigádu. Prímo jim to padá do klína! "Budu hlídat tetě syna!" "Tatík mi pres známé něco našel!" "Kámoška jde na brigádu a padla jí kamarádka, tak jdu místo ní!"

Coz jim samozrejme hrozně preju. A taky s ehrozně moc těším, az se budu celé prázdniny uzírat doma a bez peněz. Protoze syn od tety je starší nez já, tatíkovým známým bych mohla tak programovat, a ze to umím priblizne stejně, jako zazpívat operní árii, a kamarádčiným kamarádkám brigády dále uz nepadají.

Ted koukám, ze hledají rozvozáre pizzy, jenze ouha, jsem z druhé strany města, a nevím jestli zrovna to vystihuje slovo "okolí" a navíc by kohokoliv, kdo by mě pustil do auta bez dozoru, měli nejspíš pevně svázat svěrací kazajkou a hodit do polstrované místnosti. Protoze já si s auty sice celkem rozumím, ale pouze za predpokladu, ze vedle mě sedí někdo se slovy "Ted doprava, blinkr, jo, můzeš." I kdyz blinkr začínám poslední dobou zvládat i sama!

No. Ale pracovat budu preci celý zivot, tak si ted můzu uzít volno!

Ach jo.