Noc je tak pěkná!

Opravdu je.

Včera jsme s Jezcrew vyrazili do parku.

Protoze to vypadalo jako fajn nápad na devátou večer.

A on byl, ačkoliv kdyz jsem s kámoškou dorazila, našly jsme čtyri lidi uprostred pískoviště, jak hrají poker o hromady písku, coz působilo... rekněme poněkud tragicky.

Nicméně zábava se s príchozí flaškou kofoly rozproudila, pilo se z Rohu Hojnosti, který prinesl náš malý kamarád, jehoz nejspíše nepresnější prezdívka by zněla Věčně-V-Lihu, a který kdyz si jde zaplavat do reky tak si rozmlátí levou nohu a páni, ten teda umí nadávat. Zvláště kdyz někdo kolem krade oblečení. Coze, my? Ale prosímvás, za koho nás máte.

Vzdyt nakonec jsme to z pod té kamenné mohyly všecko vykopali.

Ano, parky bývají vtipné.

(Komári uz méně. Neuplyne vterina, abych necítila svědění tak priblizně úplně na kazdé molekule vlastního těla. Aaaaa.)

O tom jsem ale mluvit nechtěla.

Jako kazdá slušná společnost jsme to v priměrený čas, tedy v jednu ráno zabalili.

Tedy, zabalili to ti, kterí to měli jak zabalit. Některým prítomným jezdí tramvaj jednou za hodinu. A hádejte kdy? V celou! A kde jsme byli v celou? U reky v parku, kdyz se zbytek společnosti zvedal se slovy "My jdem domů." Tak jako díky.

Ale prekvapivě nás zůstalo pět, ačkoliv pánovi Věčně-V-Lihu jela za deset minut tramvaj z druhé strany světa a jak se tam s náma tak loučil, a objal mě, a pak kámošku, a pak Kudrnáče, a pak ještě jednou kámošku, pak spadl na kopci a nakonec šel dva metry pred náma, tak jsme měli takové... zvláštní tušení, ze to nestihne.

Světe div se, ten kluk někdy slyšel o činnosti zvané běh a v další tramvaji jsme ho nepotkali. Takze pokud neusnul cestou, vytvoril svůj vlastní soukromý zázrak.

Kazdopádně.

Usadili jsme se potom pri čekání na tramvaj do takového parčíku, který se ve dne naprosto hemzí lidma, protoze je na nejfrekventovanějším místě celého centra.

Dobre, druhém nejfrekfetovanějším. Na tom prvním se to hemzí ještě pouličními nabízeči.

A jak tam jsou pres den věčně ti lidi, tak akorát tak koukáte, abyste byli co nejdrív pryč.

A kdyz tamad pak jdete v deset, mnozí se tam na lavičkách mladé generace za doprovodu revu ještě mladších generací, které je sice nesledují, ale podle obsahu mluvy by klidně mohly.

Jenze jak jsme tak tam seděli o půl druhé ráno, to vám byla nádhera!

Ticho! Prázdno! Zluté lampy a listy! A... a tak!

Bylo to moc pěkné.

Nez se zpoda kroví nevymotal chlápek v mikině, nezamíril si to k nám a já nemusela sahat pro boxer.

A ano, trpím paranoiou, protoze on šel jenom něco vyhodit do koše.

Ale jak zmizel zpátky za kroví, bylo to zase tak hezké!

Ach jo. Noci by byly tak skvělé, kdyby nebyli zlí lidi.

Motorovku na ně.