Zelený Osud

Hrozně dlouho jsem nic nepsala, v posledních několika letech snad jenom slohovky a krátké parodie na texty, ale dneska se mi podarilo napsat povídku.

Nutno ríct, ze jsem se za tu dobu kdy jsem nic nedělala svým způsobem naučila trochu teorie, treba to, ze si mám o dotyčné době něco pozjištovat, nez tam začnu patlat svoje výmysly, takze jsem se snazila, opravdu. Ale kdyz ti prezidenti byli špatně. A volili je v lednu. a já kvůli tomu musela pozměnit spoustu původně plánovaných věcí.

Inspirace v Amerických prezidentech a minulosti, kterou jsme s kamarádkou vymyslely našemu Amerikému Daddymu.

Můzete být kritičtí.

*

Studený vítr se proháněl mezi suchými větvemi stromů, vydával loudivé zvuky a vrážel do oken osvětlených domů předměstí Bostonu. Za jedním z nich stála žena, v jejíchž vlasech se už pomalu objevovaly šedé prameny. Kolem očí se jí rýsovaly vrásky, jak sledovala dva chlapce venku v zahradě.

  "Tumáš!" Zařval mladší chlapec a hodil po druhém sněhovou kouli. Ta se v půlce cesty rozpadla.

"Netrefil!" Smál se mu jeho starší bratr a sám sebral ze země sníh. "Chytej, Lacey!" Koule tentokrát našla svůj cíl. Lacey si rukama zakryl zasazený obličej. "To studí!"

Žena poodešla od okna a otevřela dveře na terasu. Dovnitř domu pronikl ledový vzduch. "Ethane! Lacey! Pojďte už domů, vždyť tam umrznete!" Křikla na syny a uvolnila průchod, aby mohl malý Lacey s nadšeným dětským jekotem proběhnout do zahřátého obýváku. Ethan oproti tomu pomalu oprášil sníh z ramen a ve dveřích se zastavil, aby na matku pohlédl. Ve tváři měla vepsané chmury. Ethan se na ni usmál a vlepil jí lehkou pusu na tvář, než se odvrátil a zatvářil se stejně pochmurně jako ona.

"Přenos by měl začít za chvíli." Oznámila matka potichu jeho zádům, aby malý chlapec, který ze sebe strhával promočené oblečení, neslyšel. "Běž naladit rádio?"

Ethan prikývl, ačkoliv moc dobře věděl, že rádio je naladěné stejně jako vždy, neboť u něj poslední dobou stále někdo seděl.

Koutkem oka zahlédl, jak matka starostlivě objímá Laceyho, zatímco jí obličej halí smutek. Obávali se špatných zpráv.

"Prezidentské volby už budou brzy u konce, dámy a pánové. Tisíce novinářů v husté chumelenici netrpělivě čekají na konečné slovo, kdo to bude? Viceprezident Nixon nebo senátor McGovern?"

Ethan seděl vedle rádia, ruce zaťaté v pěst. Jeho matka vstoupila do kuchyně, zůstala však potichu u vchodu. Oba mlčeli.

"... A tady máme výsledek! Prezidentem Spojených států Amerických byl právě zvolen Richard Nixon!"

Další slova rozhlasového hlasatele zanikla ve výkřiku, který vydala Ethanova matka, když se mu vrhla kolem krku. Mladý muž vydechl, jako by to nedělal už léta a s úlevou chytil matčiny ruce.

"Žádná válka mi nesebere mého syna!" Opakovala žena v krátkých chvílích, kdy syna nezasypávala polibky na tvářích. "Díkybohu!" Syn se zvedl, krátce na matku pohlédl a pak ji objal.

               "Lacey!" Zakřičel do patra, když ženu pustil. "Wallace, slyšíš? Co takhle udělat pár marshmallows?"

                Ethan se na matku zářivě usmál, když se domem rozlehl nadšený dětský souhlas. Matka mu přes slzy radosti úsměv vrátila.

                *

                "Vpravo v bok!" Vojenský útvar plný mladých mužů se podle rozkazu otočil. "Pochodem vchod!"

Pluk vyrazil.

"Ethane," ozval se potichu jeden z posledních mladíků. "Ethane..."

Chlapec před ním se neotočil, jen nervózně polkl. Neměli dovoleno mluvit. "Jimmy?" Zašeptal přesto.

"Já už nemůžu, kamaráde, já už nemůžu..."

Ethan se zhluboka nadechl k odpovědi zrovna, když sem ozvala střelba.

*

Zvonek u dveří v tak časnou ranní hodinu zjevně neznačil nic dobrého. Chlapec v rozevlátém pyžamu presto otevřel s úsměvem. Za dveřmi stáli dva muži v zelené uniformě.

  "Wallace, kdo to je?" Ozval se z útrob domu vyčerpaný hlas.

"Hledáme příbuzné Ethana P. Morrowa." Řekl vyšší z vojáků.

Wallace si všiml, že v ruce drží psí známky.

Už se neusmíval.