Nechce se mi existovat.

Nechce se mi ráno vstávat, nechce se mi gelovat vlasy a nechce se mi vycházet z domu do té tmy, která tam po ránu panuje.

Nechce se mi potkávat spolužačky v buse, protože je v tom hluku rozpadlé městské hromadné dopravy beztak neslyším, a když už tak se mi nechce povídat o škole.

Nechce se mi cítit se otravně.

Nechce se mi sedět u počítače a zoufale přepínat ze stránky na stránku a doufat, že se tam něco objeví, když bych měla dělat jiné věci.

Nechce se mi číst španělskou knížku, které nerozumím. Nechce se mi udělat těch patnáct kroků k bráchovi do pokoje, abych přinesla slovník.

Nechce se mi upadat do deprese z hudby, kterou poslouchám, ale nechce se mi sedět tady potichu.

Nechce se mi chodit pít, kdyz se pít chodí. Nechce se mi chodit nikam.

Nechce se mi dělat kvantum maturitních otázek. Nechce se mi maturovat, nechce se mi končit střední, ale nechce se mi ani tam chodit. Nechce se mi na výšku.

Nechce se mi se stěhovat. Nechce se mi ztratit těch pár kamarádů, co mám. Nechce se mi ztratit ani tu spoustu známých, se kterýma se občas pozdravím a hloupě se na ně culím, když nemám co ríct.

Nechce se mi někam, kde nebude žádná šance, že kdyz půjdu po městě, tak potkám někoho známého.

Nechce se mi ztrácet ta iluze, že když půjdu do stejného města, kde je bratr, že spolu budeme trávit cas.

Nechce se mi vztah na dálku.

Nechce se mi odepisovat mému kamarádovi Princezně, ačkoliv když po dvou měsících napsal, málem jsem skákala radostí.

Nechce se mi číst knízku, která se mi líbí.

Nechce se mi dívat se na zajímavý dokument.

Nechce se mi pouštět si filmy, které chci vidět.

Nechce se mi připravovat hodina učení, nechce se mi chodit učit, i když to bývá moc fajn.

Nechce se mi chodit nakupovat. To se mi nechtělo nikdy.

Nechce se mi rozhodovat, jestli jít na stužkovák v šatech nebo v obleku.

Nechce se mi mít zítra tři hodiny s naší trídní.

Chce se mi brečet z toho všeho, co se mi nechce dělat.

A chce se mi obejmout boyfrienda a umřít, aniž bych kdy musela dělat cokoliv jiného.