Někdy umřít je docela prospěšné.

  A doufám že ten nadpis nevyzněl tak netaktně jak doufám, že nevyzní. :)

  To jsme jednou s kámoškou tak seděly ve škole, velká zábava (jako ostatně vždy), přemýšlely nad vtipnými slovy jako je chleba (a pokoušely se je s vážnou tváří sdělit spolužákům za náma, opravdu, měli byste to někdy zkusit, jejich nechápavé výrazy jsou k nezaplacení. Obzvlášť když  po naprosto vážném vyslovení slova "chleba" popřípadě "fazol" vybuchnete smíchy. Ano, škola nám všem leze na mozek.) a tak nějak jsme probíraly náš sen vyjet si na road trip, prostě sednout do auta a jet. Pak někde zastavit, přespat a jet dál.

Zní to naprosto dokonale. Ještě s naší milou Evropskou Unií, díky čemuž bysme mohly dojet třeba až... na Sibiř! (Ne dobře, to je trochu hloupá destinace.)

Jenže zde se objevila zásadní mezera v plánu. Řidičák sice možná o prázdninách získám, ale sežeňte si takových padesát tisíc na auto, když sotva máte na jízdenku.

A pak nás napadlo, proč to nezkusit na kole?

Prostě sednout, vzít spacák, stan a jet.

A pak dojet.

Rozbalit stan, porvat se s kolíčkama, nechat stan třikrát spadnout, pak ho postavit tak, že drží silou vůle, ale přesto drží, ráno ho (opět silou vůle, nebo spíš s pomocí Nebes) narvat zpátky do obalu a pokračovat.

Nezní to jako prázdninová idylka?

Pííííp.

Chyba.

Vrcholný sportovní výkon nás obou za poslední dva roky obsahuje doběhnutí z jedné zastávky na druhou, přičemž jsme dva dny poté stále nemohly dýchat.

Ale to se přece na trénuje!

Oznámila jsem náš do vrcholu dovedený plán ("Pojedeme do Janovic!" "No tak jo!") tatíkovi, který se mě s naprostou důvěrou v mé schopnosti zeptal, jestli už to kamarádka říkala rodičům, a jak dlouho se smáli oni.

No tak ale co to je za přístup!

Se zatvrzelostí sobě vlastní jsem se v tu chvíli rozhodla, že to ujedu už jen na protest, že mi nikdo nevěří.

A pak jsem zadala jmenované Janovice do internetové mapy.

 90 km.

Ehm.

To znamená 180 km tam i sem, co?

Takže jsem letěla za kámoškou. "Ty vole, to je stejně daleko jak Brno!!"

Následovala lehká výměna názorů, při které jsem já zastávala stanovisko, že za živého či mrtvého Boha nebudeme schopny dojet a skončilo to prohlášením kámošky, že ona teda pojede sama!

Tak jsem si říkala, že ji v tom přece nenechám, proboha, jak bych se potom mohla podívat do zrcadla a říkat si kamarádka?

  Dneska jsem tudíž vyjela s tatíkem brázdit silnice.

  První to vypadalo fajn, po zjištění že pořád ještě umím jezdit bez rukou se mi zvedlo sebevědomí.

  Pak mě ta cesta začala celkem nudit. A já si vzpomněla, proč jsem na kole tak dlouho nechtěla jezdit.

A pak se ozvaly nohy. A ozývaly se pořád. A čím větší kopec, tím víc. "Já tu chcípnu!!" Ozýval se mozek.

Ujeli jsme deset kilometrů s tím, že v polovině byla asi půl hodinová pauza a já zítra asi nedojdu ani do školy.

Přišla jsem propocená domů, shodila čepku, rozpustila vlasy, padla zmožená na židli...

a zjistila, že je mi vlastně docela fajn.

  (Vlastně v tom nemá být žádná hluboká myšlenka, jenom jak prohlásil kdysi jakýsi moudrý člověk, utrpení při cestě člověk zvládne sám, ale o tu radost se musí podělit. :)