Walian | Život jedné slečny

Kapesník pláče.

Jak typické.

(Nic se mi nechce.)

Kdysi jsem mívala úžasnou schopnost popsat stránku vyprávěním o ničem. Přestala jsem psát a schopnost zmizela. Což je... celkem smutné. Takhle toho mizí hodně. Vzpomínám si, že jako dítě jsem taky mívala úžasnou fantazii. V potoce na zahradě utopily čarodějnice tři děti a na druhé straně potoka je jiná dimenze, ve které teď žijou jejich duchové. Vařila jsem polívku ze sedmikrásek. Věřila jsem, že když zajedu na kole za ten nápis "Cykloservis", tak se to rodiče dozví, i když jsou zalezlí vevnitř, protože nějakým způsobem vidí všude. A lítání je super, protože je to prostě lítání!

A když rostu, fantazie by mohla růst se mnou, ne? Ale ona to nedělá! Naopak, sprostě se zmenšuje! A čím víc mě toho naučí, tím je to horší! Dneska už vím, že druhá dimenze za potokem neexistuje, že se kamarád tenkrát propadl tak hluboko prostě proto, že je na dně vrstva bláta. A že lítání vlastně tak super zvláštní schopnost není, protože to děsně trvá, musí u toho být zima, všichni vás vidí a vůbec je to dost neužitečné. Jenom ušetříte za autobus. A taky vím, že je spousta věcí, které mám udělat, ale na které zvysoka kašlu. Jako třeba teď, když bych se měla učit na čtvrtletku z matiky. Ale víte co, matika... cokoliv je lepší než matika. Je lepší koukat do stropu a přemýšlet nad neexistenci papundeklů než počítat matiku. A rozhodně je lepší zamýšlet se nad vlastním životem. Rozhodně mi to v tom životě pomůže víc, než skalární součin vektorů, no ne? (Matika není moje kamarádka. A nikdy nebude.)

Nedávno jsem narazila na stránky slečny, která byla naprosto neuvěřitelně schopna popisovat svůj život. Byla tak neuvěřitelně otevřená, že člověka až zamrazilo. A já třeba dostala hroznou chuť to zkusit. Jenže nevím, o čem bych tak psala. Ale tak to zkusíme třeba o tom životě.

  Z čeho se tak skládají dny (ač) osmnáctileté, (tak) stále pubertální, Lian?

Třeba ty školní.

Ráno v 6.20 se vyhrabu z postele, za dvacet minut se dostanu z domu, přejedu celé město, protože jsem si prostě uměla vybrat školu a zapadnu do zářivě oranžové budovy. Se skučením se vytáhnu po schodech do třetího patra a po dvou zatáčkách hlásím "Čau," zdánlivě celé třídě, ve skutečnosti spíš jenom partě kamarádek - spolusedící a pomalu (ne)vlastní sestře, slečně Maniak, vždy usměvavé slečně Optimistické, kudrnaté lady Opavačce, slečně Fotbalistce a s trochou štěstí i lady De Ville, dojde-li zrovna do školy. Po takto zničujícím ránu se pak svalím do židle a po zazvonění ještě kývnutím zdravím pana Drogua mistra Antikrista, kteří dochází do třídy pozdě, ne však spolu.

  Nemůžu ani říct, že bych ráda trávila hodiny tím, že bych dávala pozor. Já bych to totiž ráda nedělala. Je to děsně nudné. Proto radši hrajeme s maniakální sestřičkou piškvorky, slovní fotbal, nebo píšeme nesmyslně smysluplné texty, které chápeme pouze my a přesně tak to má být. V matice spolu tápeme a v angličtině si rozumíme. Ideální dvojka. Jednou našimi evil plány dobyjeme svět.

  V případě, že mě chytne v hodině nějaký skvělý nápad (třeba slovo šnorchl) letím o přestávce na chodbu, oznámit ho nadšeně boyfriendovi, mistru Kečupovi, který je tak úžasný, že tyhle moje přepadení chápe a občas se i poskládá smíchy, čímž mi činí neskutečnou radost. Člověk rád vidí, že když už si vybral prvního přítele, vybral si dobře. A on mě o tom nevědomky přesvědčuje často, což je hrozně kouzelné.

  Po škole se mi poslední dobou vždycky nějakou záhadou podaří najít si něco na práci, ať už je to film u pana Kečupa, flákání se po městě s slečnou Maniakem, doprovázení lady De Ville na poštu nebo filmový večer, takže se domu dostanu nejdřív v šest, nejpozději další den velmi brzy ráno. To samozřejmě jen v pátky večer. Jsem slušně děvče.

  Nějak se z tohohle začátku stalo spíš představení. No, uvidíme jak si povedu dál.

Zatím se mějte hezky.

(and Believe in the Beauty of your Dreams.)