Ztracená generace

Je mi dvacet. Jsem v prváku na výšce.

Nemám přítele, nemám naplánovanopu svatbu, nemám vymyšlená jména pro své budoucí děti. Nemám práci, ani nevím, co bych chtěla dělat.

Je mi dvacet.

Nemám lopatku a kyblíček, nemám panenky ani autíčka na hraní. Nemám zářivě modré vlasy, nemám záchvaty smíchu v obchoďáku a nemám vysněného idola.

Je mi dvacet, a nejsem dítě a nejsem dospělá.

Jsem ztracená ve městě o pět seti tisíci lidech. Procházím ulicemi, kde na každém metru narazím do jiného člověka, ale není tu nikdo, koho bych mohla obejmout.

Jsem ztracená generace.

Lidi často říkají, že studentská léta jsou ty nejkrásnější. Že něco takového už nikdy nezažijeme. Že si je máme pořádně užít. Ale co si máme užívat?

Už nejsme děti. Už nechodíme zadarmo do výtvarných kroužků, neučíme se hrát na kytaru, rodiče nás neposílají na trénink, aby z nás byly gymnastky nebo basketbalisti. Kroužek keramiky jsme dávno absolvovali, a všechny školy v přírodě jsou jenom dávné vzpomínky.

Nejsme dospělí. Nemáme peníze, které bychom si šetřili na dovolenou na Maltě. Nešetříme na nový gauč, nemáme radost z prvních krůčků našich dětí. Nepovídáme si s ostatními maminkami o tom, že nám roste první zoubek.

Nic není zadarmo a peníze nemáme.

Takže se máme vrhnout do světa dospělých a začít vydělávat, hledat si partnera a plánovat svatbu, nebo zůstat dětmi, držet se za ručičky a spolíhat, že nás to někam dovede?

A co když ani jedno nechci?