Žiju budoucností

A nechci to!

Člověk všude slyší taková ty hesla jako "Zij přítomností!" "Existuje jen tento okamžik!" "Užívej chvíli!", ale copak to jde?

Letos maturuju, takže od chvíle, co jsem prvního září vešla do budovy školy to mám dennodenně na talíři. V trojitých porcích.

Vypracuj maturitní otázku do ZSV, přečti třicet knížek povinné četby, nauč se padesát slovíček do semináře ze španělštiny, udělej pět úkolů a napiš dvoje vypravování, nauč se popisovat obrázek, budeš to potřebovat k maturitě, budeme psát slohovky, potřebujete to k maturitě, písemka z první maturitní otázky, příští týden učitel chybí, nestihneme vypracovat všechny otázky, nauč se španělsky!

A aby toho nebylo málo, tak si sakra vyber vysokou!

Tričtvrtinu mého volného času mi v hlavě běží pořád dokola Ostrava – Brno – Olomouc, a chci to vůbec studovat? Ostrava – Brno – Olomouc, Ostrava – Brno – Olomouc, Brno – Olomouc, Ostravu ne, nebo počkat, Ostravu? Brno? Olomouc? Olomouc ne, Brno? Ne, Ostravu?

Když jsem v patnácti nadávala, jak si mám sakra v tak mladém věku vybrat, co budu celý život dělat, tak jsem neměla nejmenší tušení, ze o čtyři roky později nebudu ani za mák chytřejší.

A mám dojem, ze se z toho zblázním.

Do toho se musím rozhodnout, jestli se naučit španělsky nebo se našprtat veškeré politické systémy, náboženství a filozofii na světě, a jestli teda vůbec maturuju ze čtyř předmětů, protože ten kretén pán na ministerstvu prostě není schopný se rozhodnout!

A ještě vlastně ani vůbec nevím, jestli chci studovat tu angličtinu, na kterou se teda budu hlásit. Protože to není tak, ze bych si od mala přála být překladatelkou, spíš "No, já nic jiného neumím." A poté, co jsme teď byli se třídou v Praze a já zjistila, ze tam anglicky mluví i klika od dveří, si říkám, jestli to má celé vůbec nějaký smysl a jestli se radši nesbalit, neodletět do Afriky naučit se lovit a  žít v chýši v nejzapadlejší části posledních zbytků deštného pralesa.

A pokud v Africe nejsou deštné pralesy, tak mě prosímvás nekamenujte, ale ze zemáku nematuruju a tudíž pro mě přestal existovat. Asi jako celý zbývající svět. Protože tenhle ubohý devatenáctiletý život se už netočí kolem ničeho jiného než opakovaných zhroucení plynoucích z maturity, príjimaček, výšky, potencionálního stěhování, potencionálního rozchodu a já nic z toho nechci! Ne!

Achjo.

Na závěr písničku, kterou si snažím nacpat do hlavy, ze se tím vůbec nemám nervovat, a která sice pomáhá, ale s maximálním účinkem přibližně deset minut.

(3D - Co dál?)