O budoucnosti aneb nezabíjejte nám drogové dealery

Tak je to za mnou. Učení. Stresy. Maturita. A úspěšně! Takže bych měla být děsně šťastná, no ne? Co říkáš, mozku, NE?

Protože ono nic. On mozek se bude neustále zabírat tím, co není. A když to náhodou je, tak by to mohlo být lepší!

Možná je to tím, že sedím moc doma. Už dávno jsem přišla na to, že sedět doma na mě má špatný vliv. Na druhou stranu jsem ve středu byla venku, na koncertě, a i tam si mě ty zatrpklé myšlenky našly. Protože ony jsou prostě všude. A pak jsem protivná a cítím se ještě hůř. Pak se zoufale snažím být neprotivná, ale jak vám tak může pomoct, když jste na tom psychicky blbě, ale navenek se šklebíte a vyprávíte lidem o postavách ve tmě, které vypadají jako značky, protože to je zrovna to nejzáživnější, co jste zažili?

Já se i doma snažím zaměstnat, vážně. Není to tak, že bych deset hodin seděla a přepínala ze stránky na stránku a sledovala, jestli nepřibylo něco nového. (To dělám jen půlku toho času.) Učím se na příjimačky. Učím se tak, že jsem si vypsala z wikipedie šest stránek vyloženě telefonního seznamu anglických a amerických spisovatelů a jejich děl, a teď budu čtyři dny koukat, jak to leží na stole a nebudu to číst, a pak budu mít příjimačky, a už to nebudu potřebovat.

Nebo se to můžu učit, naučit se to dokonale nazpaměť, a v tom nejlepší případě mi to přinese na testu pět bodů ze sta.

Já vám nevím, ale nějak mi to celé postrádá smysl. 

Možná jsou ty špatné nálady výsledkem stresu ze příjimaček. Ale osobně nemám nějak dojem, že bych se jich tolik bála. Jsou těžké, to jo, ale 60 bodů ze sta by snad neměl být takový problém. Říkám si spíš, že mě děsí to, co bude potom. Co když se tam dostanu?

Budu si hledat byt. Budu si žádat o stidendia. Budu se stěhovat do Brna. Budu se muset vypořádávat se vztahem na dálku. Budu si muset hledat nové kamarády, a že byl problém najít si ty současné. A že ve skutečnosti mám ty kamarády dva (dvě) a ti ostatní jsou spíš známí. Budu se muset naučit žít sama. Budu si muset obstarávat jídlo! Budu muset vyrůst.

Měla by se ze mě stát samostatná mladá žena, která ví co chce a která se umí poprat s každodenním životem.

A tak. 

Ve skutečnosti potřebuju návod i na to, abych si udělala pizzu v mikrovlnce. Když jsem sama doma, žiju na vajíčkách a pomazánkovém másle, protože to je tak jediné, co vím, že si zvládnu koupit a nebude to špatně. (Myslím to pomazánkové máslo. Vajíčka kupují rodiče.)

Ve skutečnosti jsem si poslední kamarády našla, když jsem přišla do prváku na střední, a s ostatními lidmi, které znám, mě dali dohromady oni.

Ve skutečnosti jsem ten člověk, který je na všech společenských akcích jen díky tomu, že ji tam dotáhla nejlepší kamarádka nebo přítel. Proč ti se mě drží, to je mi celkem záhadou.

Tak nějak jsem si celou pubertu myslela, že až s ní skončím, zmizí i tyhle rádoby deprese a pocity méněcennosti. Ve skutečnosti zmizela jen ta zábavná část, zmizely chvíle, kdy jsme se s kámoškou hihňaly v obchoďáku, kdy jsme se nadchly ohledně kapely a byly schopné si o všech jejích členech zjistit úplně cokoliv a pak si o tom dva týdny vyprávět. Zmizela veškerá sranda.

Psychická nevyrovnanost zůstala.

Taky jsem měla naivní představu, že co se týče vztahů, tak jediný problém je vztah začít. Že potom už se do polštáře nebrečí. Protože potom bude všechno moc fajn, potom bude mít člověk ohňostroj na svoje narozeniny a budou kolem něho lítat květinky, jak se bude neustále usmívat. A rozhodně se nebude rozcházet a pak dávat dohromady, nebude řešit, že se stěhuje do jiného města, nebude muset přemýšlet nad tím, jestli je dost vtipný, hezký, upovídaný a zajímavý.

No, a to taky nefunguje.

Takže si pak člověk pustí seriál, a aspoň se třičtvrtě hodiny nervuje nad něčím jiným. Jako aby mu nezabili jeho oblíbeného drogového dealera.

Tak jdu na to.