"No tak si sežeň brigádu!"

  Taky jste to někdy zažili?

Stěžujete si, že nemáte peníze, že tudíž nemáte co dělat, tím pádem sedíte za počítačem (píšete na blog nedůležité články) a neděláte nic pořádného.

Až to někoho přestane bavit a prohlásí tu příjemnou větu: "No tak si sežeň brigádu!"

A víte co, co když to fakt udělám!

Takže poté, co projdete celé město a koukáte na nepřítomné vývěsky na obchodech radši sednete za internet a hledáte.

A hledáte hodinu. A dvě. A ono furt nic.

Pak začnete diost zoufale obvolávat i ty, kteří nic neinzerují.

"Dobrý den, já bych se chtěla zeptat, jestli máte nějaké volné místa pro brigádníky?" "A je vám osmnáct?" "Ehm... ne?" "No tak děkujeme, zrovna pro vás nic nemáme." "Děkuju, nashlednou." Pííp.

"Dobrý den, nemáte volné místo pro brigádníky?" "Bohužel, zkuste to za dva měsíce." "Tak děkuju, nashlednou." Píííííp.

"Dobrý den, nemáte... sakra, vždyť mi to ani nekdo nezved."

A pak ze zoufalství sesmolíte žiivotopis, ve kterém nic není, abyste ho poslali na doporučené stránky jisté občerstvovací fast-společnosti. A samozřejmě tomu ani za mák nevěříte.

Když náhle o týden později telefon: "Dobrý den, měla byste zájem o práci v občerstvení? Posílala jste nedávno životopis." Ano, ANO! Stal se zázrak! Bůh je milostivý! Svět mě miluje!

A pak týden ticho. Naděje upadají. Zatraceně, měla jsem zvednout ten telefon jinak. Ne, to bylo přece dobrý. Na Prosím? není nic špatného. Neměla jsem mu říkat, že můžu až od čtyř!Vždyť občas můžu i dřív! A tak podobně.

No ale poté opět telefonát! "Přišla byste na zkušební směnu? Můžeme se domluvit na zítra? Tak od pěti, dobře." Svatý bože, oni mě vzali! Vzali vzali vzali! Udělám si řidičák a koupím si auto! Pojedu za kamarádkou do Ameriky! Aspoň si to auto půjčím! Nebo si minimálně budu moct zajít do kina!

  Vyklepaně se tudíž vydáte na zkušební směnu s tím, že jste padesáti miliónům lidí rozhlásili, že ANO, MÁTE BRIGÁDU!

  Na směně jste sice nervózní jak ratlík, ale uděláte všechno co se řekne a ke konci už dokonce víte, kde jsou maliny, jahody, a že na dva 500 mililitrové nápoje musí být litrová odměrka (překvapivě) plná.

  S naprostým pocitem užitečnosti a uspokojení se tudíž vydáte domů a čekáte na telefonát, který vám oznamuje, že máte za týden přijít zase.

Jenže nic.

Týden nic.

Dva týdny nic.

"Ten chlap je NAPROSTÝ KRETÉN!!" Sdělíte se tudíž všem, kdo se naskytne, a vzdáte se svých nadějí, přestože jste si akčně vyřídili Zdravotní průkaz.

Když ovšem pak, třetí týden - "Máte stále zájem o tu práci?" "Určitě!!" "Tak já se vám ozvu a domluvíme směny." Ano! Dokonalé! PERFEKTNÍ! Chlape, omlouvám se za všechny ošklivé jména, kterými jsem vás kdy počastovala! 

No. Tak to bylo, prosím, před dvěma týdny.

Dneska jsem se chlápkovi pokusila dvakrát dovolat, protože do zítřka bych opravdu potřebovala vědět, jestli s tím teda můžu počítat, nebo ne.

A můžu vám o tom říct jednu věc.

Chlápek je prostě naprostý kretén.

Příště za mnou zase přjďte s brigádou. A já vám ji omlátím o hlavu takovou silou, že zapomenete cestu do vlastního domu.