Tak jsem dneska oficiálně zjistila, jaký je naprostý základ mého problému v komunikaci s lidmi.

Posledních pár týdnů jsem se o sobě dozvídala zajímavé věci - že se furt tvářím, že chci někoho zabít, že když už se pro něco nadchnu, tak to vypadá falešně, že se mě lidi bojí (a to mi ale vysvětlete proč) a že se tvářím jako kakabus (kdo vymyslel tohle slovo, to by mě taky zajímalo

Měli jste někdy problém, s vymýšlením věcí, o kterých se bavit s lidma?

Já ho mám v podstatě neustále. V zoufalství jsem se to pokoušela vypáčit z nejlepší kámošky, a upřímně, i ona se se na mě po otázce "O čem se lidi normálně baví?!" dívala tak trochu divně. A to je na mě fakt zvyklá.

Ono to možná je tím, že já se nějak nedokážu přiřadit k nějaké skupině. K

  Víte, nikdy jsem nevěděla, co bych chtěla být "až vyrostu."

Moje spolužačky si prošly obdobím modelek a princezen, spolužáci obdobím hasičů a popelářů, ale mě nikdy nic z toho moc

  Ještě mám měsíc do konce puberty, (tedy oficiálně, ani v nejmenším nečekám, že by mě po osmnáctých narozeninách zázračně přešla, ale okolí už to očekávat bude) takže si musím vynahradit nějaký čas a postěžovat si na zástupce opačného pohlaví. (A nejlepší kamarádka k tomuhle

  Taky jste to někdy zažili?

Stěžujete si, že nemáte peníze, že tudíž nemáte co dělat, tím pádem sedíte za počítačem (píšete na blog nedůležité články) a neděláte nic pořádného.

Až to někoho přestane bavit a prohlásí tu příjemnou větu: "No tak si sežeň brigádu!"

A víte co, co když to fakt udělám!

Takže poté, co projdete celé město a koukáte na nepřítomné

  A doufám že ten nadpis nevyzněl tak netaktně jak doufám, že nevyzní. :)

  To jsme jednou s kámoškou tak seděly ve škole, velká zábava (jako ostatně vždy), přemýšlely nad vtipnými slovy jako je chleba (a pokoušely se je s vážnou tváří sdělit spolužákům za náma, opravdu, měli byste to někdy zkusit, jejich nechápavé výrazy jsou k nezaplacení. Obzvlášť když  po naprosto vážném

   Tak by to asi chtělo začít něčím chytrým a hlubokým.

Ehm.

Ahoj?

  Nějak jsem včera s někým řešila blogy, byla vybídnuta, abych si jeden vytvořila, a i když mě to včera nějak nevzalo, dneska jsem si řekla... proč ne. Takže tady jsem. Walian. Lian Walker. (Víte, je hrozně zvláštní zvykat si na novou přezdívu. Dlouhá léta používám v podstatě tu samou -s tím že se v průběhu puberťáckých nálad měnila na něco jiného a pak zase zpátky -, ale začínám takříkajíc s čistým listem, takže proč na tom listu nechávat zašlé fleky.)

  No, ale ačkoliv mám takovýto velmi ušlechtilý důvod proč začít s blogem (čti: vlastně nemám nic lepšího na práci), tak vlastně ani nevím, co bych tady měla zrovna psát.

  Tak ze slušnosti se představit.

  Slečna Lian Walker, s trapným a naprosto českým pravým jménem, za měsíc ve věku osmnácti let, která se těší, až v létě bude moct tu občanku někomu omlátit o hlavu, a to i kdyby si měla koupit cigarety, které jí bude trvat půl roku vykouřit. Teda pokud je  nevytáhne ve společnosti - to tento týden zjistila, že když člověk jedné kamarádce v větším davu řekne "Mám Pallmallky, chceš?" tak má najednou víc kamarádů , než za celý život.

Taky poslední dobou tak průběžně nacházím a opět ztrácím důvěru v lidi (v průměru se to děje asi dvakrát denně), a po odpoledni stráveném v hospodě (u coly!) s partou skoro-dospělých je důvěra opět velmi nízko u dna, a já ji budu zřejmě dosti složitě lovit. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle světe si nejspíš musíte na všem nabít hubu, než zjistíte, že to není tak, jak jste čekali, to příjímám docela pozitivně.

  To by byl základ. Jdu si pohrát s něčím, co budu moct strčit do záhlaví, Země je dle mého názoru lehce nudná.

  Tak možná see you later.