z čeho pramení strach?

  Z nějakého důvodu mám strach z lidí. Z cizích, většinou dospělých chlapů, abych byla přesnější. Posledně jsem šla s kámoškou na koncert a mohla  si vybrat, jestli tam budeme o hodinu míň, ale půjdem na zastávku společně, nebo tam budem o hodinu víc a to bych pak musela na zastávce patnáct minut čekat na svoji tramvaj.

Proběhl přibližně následující

... že měli vtipné photoshooty!

  Protože, víte, všichni (nebo aspoň kultury uvědomělí jedinci) znají Nirvanu, skupina z devadesátých let, a ten! No Kurt Cobain, který se zabil přece.

(Nebo taky, ne, jeho sebevražda má pár fakt divných okolností, které by nasvědčovaly, že se nemusel obtěžovat, protože to za něj udělal někdo jiný. Jednou jsem to zkoumala přes tři hodiny v kuse,

Takže.

  (Duchaplné začátky vedou, jo!)

  Ne, dobře. Už delší dobu jsem získávala dojem, že tom že jsem nespolečenská a ne úplně oblíbená, je vina mě, a ne ostatních. (Delší dobu... no, dobře, celou pubertu.) A rozhodla jsem se, že s tím začnu něco úspěšně dělat. (Jde to těžko.)

Po posledním takovém zamyšlení jsem došla k tématu, které popisuje celý minulý článek,

Tak jsem dneska oficiálně zjistila, jaký je naprostý základ mého problému v komunikaci s lidmi.

Posledních pár týdnů jsem se o sobě dozvídala zajímavé věci - že se furt tvářím, že chci někoho zabít, že když už se pro něco nadchnu, tak to vypadá falešně, že se mě lidi bojí (a to mi ale vysvětlete proč) a že se tvářím jako kakabus (kdo vymyslel tohle slovo, to by mě taky zajímalo

Měli jste někdy problém, s vymýšlením věcí, o kterých se bavit s lidma?

Já ho mám v podstatě neustále. V zoufalství jsem se to pokoušela vypáčit z nejlepší kámošky, a upřímně, i ona se se na mě po otázce "O čem se lidi normálně baví?!" dívala tak trochu divně. A to je na mě fakt zvyklá.

Ono to možná je tím, že já se nějak nedokážu přiřadit k nějaké skupině. K

  Víte, nikdy jsem nevěděla, co bych chtěla být "až vyrostu."

Moje spolužačky si prošly obdobím modelek a princezen, spolužáci obdobím hasičů a popelářů, ale mě nikdy nic z toho moc

  Ještě mám měsíc do konce puberty, (tedy oficiálně, ani v nejmenším nečekám, že by mě po osmnáctých narozeninách zázračně přešla, ale okolí už to očekávat bude) takže si musím vynahradit nějaký čas a postěžovat si na zástupce opačného pohlaví. (A nejlepší kamarádka k tomuhle

  Taky jste to někdy zažili?

Stěžujete si, že nemáte peníze, že tudíž nemáte co dělat, tím pádem sedíte za počítačem (píšete na blog nedůležité články) a neděláte nic pořádného.

Až to někoho přestane bavit a prohlásí tu příjemnou větu: "No tak si sežeň brigádu!"

A víte co, co když to fakt udělám!

Takže poté, co projdete celé město a koukáte na nepřítomné

  A doufám že ten nadpis nevyzněl tak netaktně jak doufám, že nevyzní. :)

  To jsme jednou s kámoškou tak seděly ve škole, velká zábava (jako ostatně vždy), přemýšlely nad vtipnými slovy jako je chleba (a pokoušely se je s vážnou tváří sdělit spolužákům za náma, opravdu, měli byste to někdy zkusit, jejich nechápavé výrazy jsou k nezaplacení. Obzvlášť když  po naprosto vážném

   Tak by to asi chtělo začít něčím chytrým a hlubokým.

Ehm.

Ahoj?

  Nějak jsem včera s někým řešila blogy, byla vybídnuta, abych si jeden vytvořila, a i když mě to včera nějak nevzalo, dneska jsem si řekla... proč ne. Takže tady jsem. Walian. Lian Walker. (Víte, je hrozně zvláštní zvykat si na novou přezdívu. Dlouhá léta používám v podstatě tu samou -s tím že se v průběhu puberťáckých nálad měnila na něco jiného a pak zase zpátky -, ale začínám takříkajíc s čistým listem, takže proč na tom listu nechávat zašlé fleky.)

  No, ale ačkoliv mám takovýto velmi ušlechtilý důvod proč začít s blogem (čti: vlastně nemám nic lepšího na práci), tak vlastně ani nevím, co bych tady měla zrovna psát.

  Tak ze slušnosti se představit.

  Slečna Lian Walker, s trapným a naprosto českým pravým jménem, za měsíc ve věku osmnácti let, která se těší, až v létě bude moct tu občanku někomu omlátit o hlavu, a to i kdyby si měla koupit cigarety, které jí bude trvat půl roku vykouřit. Teda pokud je  nevytáhne ve společnosti - to tento týden zjistila, že když člověk jedné kamarádce v větším davu řekne "Mám Pallmallky, chceš?" tak má najednou víc kamarádů , než za celý život.

Taky poslední dobou tak průběžně nacházím a opět ztrácím důvěru v lidi (v průměru se to děje asi dvakrát denně), a po odpoledni stráveném v hospodě (u coly!) s partou skoro-dospělých je důvěra opět velmi nízko u dna, a já ji budu zřejmě dosti složitě lovit. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle světe si nejspíš musíte na všem nabít hubu, než zjistíte, že to není tak, jak jste čekali, to příjímám docela pozitivně.

  To by byl základ. Jdu si pohrát s něčím, co budu moct strčit do záhlaví, Země je dle mého názoru lehce nudná.

  Tak možná see you later.