Mám depresi.

Dobře, nemám to čemu se klinicky říká deprese, stavy úzkosti a dvoutýdenní potřebu nejíst, mám to, co u mě znamená mít depresi. Čumet apaticky do prázdna, zapnout tři solitairy naráz a ani jeden nedohrát, neobtěžovat se otvírat pusu a mluvit, protože to považuju za zatraceně zbytečné a nebýt schopná udělat naprosto cokoliv, co udělat mám.

A víte co? Nelíbí se mi to!

A

Jsem otřesena.

Před chvílí jsem někde na internetu narazila na nesnesitelné 'trápení' jakési osmnáctileté slečny, která padala do depresí z toho, že jí přítel po čtyřměsíčním vztahu ještě neřekl, že ji miluje.

Ehm... čtyři mesíce. V osmnácti. Haló? Jako vážně?

Naprosto mě fascinuje přístup lidem k těmhle věcem, říkat "Miluju tě" na potkání je... divný, ne?

Pro

Myšlenky mi lítají po celém světě.

No.

Minimálně po celé hlavě.

Začala jsem před hodinou zašívat rifle, které už pomalu vypadají jako Joker, jenže já jsem prostě příliš líná jít si koupit nové přece nemocná a nemůžu jít nakupovat! (Nesnáším nakupování oblečení. K smrti. Kdyby to šlo, všechno oblečení bych objednala z netu, jenom abych nemusela nikdy vkročit

  Co je horší, než neudělat řidičské zkoušky?

Neudělat je ani na podruhé. Yay.

  "Zbrklá jízda," říkal. "Ne dost bezpečný odstup." No však si doničím vlastní auto, ne?

  Taky bych nemusela tím volantem točit jak blbá, kdyby mi říkal pokyny včas. Uprostřed křižovatky "Odbočte mi doleva." A pak jezdím zbrkle. No jistě, kreténe, když nemám kde zpomalit! Argh. neříkám, že jsem zrovna Schumacher, ale zas tak hrozný to být nemůže. Ne??

  Rozhodně jsme si ale pomohli od minule. "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, no to by nešlo." A k

Tak dnešek je už ale naprosto a oficiálně na hovno NIC!

Od středy mě bolí v krku. Bolí mě v krku velmi nepříjemně. Včera jsem kupříkladu měla pocit, že mi někdo do těla zasadil asi dvě miliardy petard a pokaždé když polknu, jedna mi v krku bouchne.

Dneska velká změna, když polknu/zakašlu/zívnu/promluvím tak se mi vevnitř krku sevře tak třicet dýk.

Ani jedno

Kapesník pláče.

Jak typické.

(Nic se mi nechce.)

Kdysi jsem mívala úžasnou schopnost popsat stránku vyprávěním o ničem. Přestala jsem psát a schopnost zmizela. Což je... celkem smutné. Takhle toho mizí hodně. Vzpomínám si, že jako dítě jsem taky mívala

... protože za nemoci je i nepoužívaný blog dobrý.

Ano, jsem nemocná a nudím se.

Nudím se velmi.

Nudím se tak moc, že kdyby se nuda mohla nudit, tak se má pořád zábavněji než já.

Znáte to, jak si říkáte, že až budete mít čas, tak se podíváte na všechny filmy, které jste chtěli vidět, přečtete konečně ty knížky, které už máte pomalu vracet do knihovny, něco nakreslíte,

  Včera jsme s kámoškou uspořádaly náš vlastní soukromý Star Wars Marathon, tzn. pokud možno všech šest dílů za noc. (Skončily jsme v polovině dvojky. Obě jsme usnuly, když Dooku dělal proslov Obi-Wanovi a obě se probudily někde u konce. Člověka to nutí zamyslet se, jestli nemá Dooku nějaké uspávací účinky.)

  A když jsme dokoukaly základní sérii a svět byl zachráněn, Císař zničen,

 z čeho pramení strach?

  Z nějakého důvodu mám strach z lidí. Z cizích, většinou dospělých chlapů, abych byla přesnější. Posledně jsem šla s kámoškou na koncert a mohla  si vybrat, jestli tam budeme o hodinu míň, ale půjdem na zastávku společně, nebo tam budem o hodinu víc a to bych pak musela na zastávce patnáct minut čekat na svoji tramvaj.

Proběhl přibližně následující

... že měli vtipné photoshooty!

  Protože, víte, všichni (nebo aspoň kultury uvědomělí jedinci) znají Nirvanu, skupina z devadesátých let, a ten! No Kurt Cobain, který se zabil přece.

(Nebo taky, ne, jeho sebevražda má pár fakt divných okolností, které by nasvědčovaly, že se nemusel obtěžovat, protože to za něj udělal někdo jiný. Jednou jsem to zkoumala přes tři hodiny v kuse,