Mám velkou chut se vypsat, ale nejsem si jistá, z čeho konkrétně.
Tak treba. Konec školního roku - ve škole se nic nedělá, tak tam radši nechodím. Místo toho se potuluju u kamarádek a Boyfrienda, coz je ve skutečnosti pěkně riskantní, protoze můj drahý bydlí kousíček od školy a tam to je nebezpečná zona. Funny story...
Jednou tak nejdu do školy, ale k Boyfriendovi, protoze jsem
Kapesník pláče.
Jak typické.
(Nic se mi nechce.)
Kdysi jsem mívala úžasnou schopnost popsat stránku vyprávěním o ničem. Přestala jsem psát a schopnost zmizela. Což je... celkem smutné. Takhle toho mizí hodně. Vzpomínám si, že jako dítě jsem taky mívala
Včera jsme s kámoškou uspořádaly náš vlastní soukromý Star Wars Marathon, tzn. pokud možno všech šest dílů za noc. (Skončily jsme v polovině dvojky. Obě jsme usnuly, když Dooku dělal proslov Obi-Wanovi a obě se probudily někde u konce. Člověka to nutí zamyslet se, jestli nemá Dooku nějaké uspávací účinky.)
A když jsme dokoukaly základní sérii a svět byl zachráněn, Císař zničen,
z čeho pramení strach?
Z nějakého důvodu mám strach z lidí. Z cizích, většinou dospělých chlapů, abych byla přesnější. Posledně jsem šla s kámoškou na koncert a mohla si vybrat, jestli tam budeme o hodinu míň, ale půjdem na zastávku společně, nebo tam budem o hodinu víc a to bych pak musela na zastávce patnáct minut čekat na svoji tramvaj.
Proběhl přibližně následující
Takže.
(Duchaplné začátky vedou, jo!)
Ne, dobře. Už delší dobu jsem získávala dojem, že tom že jsem nespolečenská a ne úplně oblíbená, je vina mě, a ne ostatních. (Delší dobu... no, dobře, celou pubertu.) A rozhodla jsem se, že s tím začnu něco úspěšně dělat. (Jde to těžko.)
Po posledním takovém zamyšlení jsem došla k tématu, které popisuje celý minulý článek,
Tak jsem dneska oficiálně zjistila, jaký je naprostý základ mého problému v komunikaci s lidmi.
Posledních pár týdnů jsem se o sobě dozvídala zajímavé věci - že se furt tvářím, že chci někoho zabít, že když už se pro něco nadchnu, tak to vypadá falešně, že se mě lidi bojí (a to mi ale vysvětlete proč) a že se tvářím jako kakabus (kdo vymyslel tohle slovo, to by mě taky zajímalo
Měli jste někdy problém, s vymýšlením věcí, o kterých se bavit s lidma?
Já ho mám v podstatě neustále. V zoufalství jsem se to pokoušela vypáčit z nejlepší kámošky, a upřímně, i ona se se na mě po otázce "O čem se lidi normálně baví?!" dívala tak trochu divně. A to je na mě fakt zvyklá.
Ono to možná je tím, že já se nějak nedokážu přiřadit k nějaké skupině. K
Víte, nikdy jsem nevěděla, co bych chtěla být "až vyrostu."
Moje spolužačky si prošly obdobím modelek a princezen, spolužáci obdobím hasičů a popelářů, ale mě nikdy nic z toho moc
Ještě mám měsíc do konce puberty, (tedy oficiálně, ani v nejmenším nečekám, že by mě po osmnáctých narozeninách zázračně přešla, ale okolí už to očekávat bude) takže si musím vynahradit nějaký čas a postěžovat si na zástupce opačného pohlaví. (A nejlepší kamarádka k tomuhle
Taky jste to někdy zažili?
Stěžujete si, že nemáte peníze, že tudíž nemáte co dělat, tím pádem sedíte za počítačem (píšete na blog nedůležité články) a neděláte nic pořádného.
Až to někoho přestane bavit a prohlásí tu příjemnou větu: "No tak si sežeň brigádu!"
A víte co, co když to fakt udělám!
Takže poté, co projdete celé město a koukáte na nepřítomné