Minulý půlrok jsem se docela často zabavovala tím, ze jsem psala nesmyslné texty. Texty o závidicích mandarinkách, galaxiích, papezích, o všem, co mi prišlo na mysl.

A dneska v biologii to byla opět taková krize, ze jsem se rozhodla k tomu vrátit. Popsala jsem právě obdrzenou písemku z obou stran a kdyz jsem tak psala, vzpomněla jsem si, jak jsem  ty svoje staré zápisky dávala jednou

Jdu se vypsat ze vztahové deprese. Protože vím, že o nic nejde, furt si budu opakovat, že to není big deal, a stejně mě to štve. Ale kamarády s tím otravovat nebudu, protože prostě ne. A tady to stejně nikdo nečte, což řeší celý problém - já se vypíšu a nikoho to nebude otravovat. Yaay.

Měla jsem dneska divadelní představení ze školy, hrajem anglické divadlo, co napsal a režíroval náš úžasný

Sedím si tak teď za počítačem a říkám si, že už bude asi čas jít spát.

A pak se podívám na hodiny.

Půl deváté!

Mám dvě hodiny života navíc. A za všechno může matika.

Takhle to zní sice docela pozitivně, ale ne. Tím, že jsem se (skoro) hodinu učila, ta jedna hodina byla jako hodiny tři, a tím pádem mám teď dojem, že je mnohem více hodin, než je.

A z matiky

Určitě jste už slyšeli o slavné státní maturitě.

Tak já jsem ten ročník, který to chytne naplno. Letos se ti chudáčci ještě šetří, poněvadž jsou první. Proto mají 4-5 předmětů (učitelé tvrdí pět, maturanti čtyři. No tak nevím, kdo v tom má jasněji), můžou si některé dát dvakrát, mohli si to někdy v září zkusit... a vůbec.

A příští rok nastoupíme my! Šest předmětů!

Jak si vedeme?

Vedeme si vcelku dobře.

Udělala jsem řidičák! Napočtvrté jsem udělala řidičák a napsal "PROSPĚLA" zároveň se slovy "Pokud možno jezdit mimo město a s někým, kdo to umí." Ale udělala jsem ho! Což znamená, že když jsem ho před třemi týdny udělala, zbývají další dva týdny, než ho budu mít!

Aneb yay pro českou byrokracii.

Tak.

Mám

Mám depresi.

Dobře, nemám to čemu se klinicky říká deprese, stavy úzkosti a dvoutýdenní potřebu nejíst, mám to, co u mě znamená mít depresi. Čumet apaticky do prázdna, zapnout tři solitairy naráz a ani jeden nedohrát, neobtěžovat se otvírat pusu a mluvit, protože to považuju za zatraceně zbytečné a nebýt schopná udělat naprosto cokoliv, co udělat mám.

A víte co? Nelíbí se mi to!

A

Jsem otřesena.

Před chvílí jsem někde na internetu narazila na nesnesitelné 'trápení' jakési osmnáctileté slečny, která padala do depresí z toho, že jí přítel po čtyřměsíčním vztahu ještě neřekl, že ji miluje.

Ehm... čtyři mesíce. V osmnácti. Haló? Jako vážně?

Naprosto mě fascinuje přístup lidem k těmhle věcem, říkat "Miluju tě" na potkání je... divný, ne?

Pro

Myšlenky mi lítají po celém světě.

No.

Minimálně po celé hlavě.

Začala jsem před hodinou zašívat rifle, které už pomalu vypadají jako Joker, jenže já jsem prostě příliš líná jít si koupit nové přece nemocná a nemůžu jít nakupovat! (Nesnáším nakupování oblečení. K smrti. Kdyby to šlo, všechno oblečení bych objednala z netu, jenom abych nemusela nikdy vkročit

  Co je horší, než neudělat řidičské zkoušky?

Neudělat je ani na podruhé. Yay.

  "Zbrklá jízda," říkal. "Ne dost bezpečný odstup." No však si doničím vlastní auto, ne?

  Taky bych nemusela tím volantem točit jak blbá, kdyby mi říkal pokyny včas. Uprostřed křižovatky "Odbočte mi doleva." A pak jezdím zbrkle. No jistě, kreténe, když nemám kde zpomalit! Argh. neříkám, že jsem zrovna Schumacher, ale zas tak hrozný to být nemůže. Ne??

  Rozhodně jsme si ale pomohli od minule. "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, no to by nešlo." A k

Tak dnešek je už ale naprosto a oficiálně na hovno NIC!

Od středy mě bolí v krku. Bolí mě v krku velmi nepříjemně. Včera jsem kupříkladu měla pocit, že mi někdo do těla zasadil asi dvě miliardy petard a pokaždé když polknu, jedna mi v krku bouchne.

Dneska velká změna, když polknu/zakašlu/zívnu/promluvím tak se mi vevnitř krku sevře tak třicet dýk.

Ani jedno